Petr Pazour je nadaný mladý písničkář, textař a klavírista. Narodil se před pětatřiceti lety v Žatci. Vystudoval Konzervatoř Jana Deyla a stal se profesionálním ladičem pian. Napsal velké množství písní na pomezí šansonu, folku a jazzu, které mj. nazpívala Petra Páchová, Jiří Škorpík, Wabi Daněk, Ewa Farna nebo Jiří Kučerovský. Je také autorem řady písniček pro děti, s nimiž se opakovaně umístil na předních příčkách celostátní autorské soutěže Dětská nota.
V prosinci 2012 Petr z neznámých důvodů prodělal zástavu srdce a upadl do kómatu. Lékaři považovali jeho stav za beznadějný. Petr se však po dvou měsících z bezvědomí probral, jeho stav byl ale i tak velmi vážný a prognózy skeptické. V současné době Petr prošel již několika rehabilitačními středisky a jeho stav se ale neustále zlepšuje. Zatím se však stále nemůže postavit na chodidla, potýká se se silnou spasticitou horních i dolních končetin, učí se číst a psát a ovládat počítač. Petr se dnes učí znovu hrát na piáno a bere hodiny zpěvu. Začíná opět psát verše. Snad se mu časem podaří navázat tam, kde přestal.
Petrovi přátelé z hudební branže v květnu 2014 dokončili CD vybraných Petrových písní, na jejichž nazpívání se ochotně a bez nároku na honorář podílí řada známých interpretů. Prostřednictvím koupi cd je možné přispět na Petrovu další léčbu a rehabilitaci.
V rámci své rehabilitace začal Petr také psát v poslední době vlastní životopis. Jeho jednotlivé části si můžete přečíst na těchto stránkách...
Tak tedy...
Narodil jsem se ve středu po veliké bouřce, tak mi to aspoň řekli. Konkrétně to bylo 31. května roku 1978, takže v minulém tisíciletí. Od té doby jsem vystudoval několik škol, mateřskou, základní a pak střední, mezitím jsem proti své vůli chodil 12 let do školy hudební. Pak jsem se rozhodl, že budu ladičem pian. Od té doby jsem zažil spoustu zajímavých věcí. Mimo jiné např. zástavu vlastního srdce. Ale také spoustu příjemnějších zážitků. Třeba seznámení s jistou Kristýnou, pár společných dovolených, koupi pejska a nalezení koťátka, spoustu společných projektů, koncertů a výstav, takže si rozhodně nemůžu ve svých šestatřiceti letech stěžovat.
V první části jsem se zapomněl zmínit o svém o 7 let starším bratrovi. To by ovšem byla celkem velká škoda. Protože následující řádky budou stát zato. Nejzajímavější byla příhoda, když mi bratr vysvětloval nebezpečí úrazu elektrickým proudem. Vysvětil mi to takto: Nelej vodu do zásuvky - ona se ti vrátí. Když jsem se ptal znovu, byl jsem ujištěn, že si mne najde všude. Já pak v noci fantazíroval o vodě, která mne hledá a pak mne najde klíčovou dírkou a už mne má. Další úžasný zážitek byl, když jsem nechtěl poslouchat dětskou operu kominíček od Benjamina Brittena. Můj bratr to vyřešili tím, že mne přivázal k židli prodlužovací šňůrou, já jsem se ale už tenkrát uměl rozpojit. Těmito příhodami nechci říct, že bych neměl svého bratra rád, naopak, jen to prostě patří do tohoto životopisu.
Ve třetím díle životopisu se budu opět zabývat svým bratrem. Na prázdniny jsme jezdívali s rodiči a prarodiči do jihočeské vesničky k mému kmotrovi. Pro vodu jsme chodili do studánky a na dvorku byl suchý záchod. A právě tam býval můj bratr a říkával jsem mluvící záchod. Už přesně nevím, co mi chtěl, ale myslím, že mi dával nějaké úkoly a já se ho měl zřejmě bát.